[241]číslo strany tisku69, 32, paznoht RostlB. 145ᵇ atd., a nehet Rozk. 2365, paznehet Ol. Lev. 11, 3, pazdnehty ŽWittb. 68, 32 atd., tvary s -o- i s -e- jsou již stč. Že tvary s -o- jsou starší a původní, svědčí stsl. nogъtь, paznogъtь, rus. nogotь, paznogotь, pol. nogieć, paznogieć, srbchorv. nokat atd., lit. naga kopyto z pův. noga atd. Změna o-e stala se tedy na půdě české. Příčina není jasna; nejspíše e slabiky následující k tomu přispělo, aby se vyslovovalo e místo o také v slabice předcházející (srov. § 221).
2. Za starší tobú, sobú je později tebú, sebú, nč. tebou, sebou. Na př. přěd ſobu ŽGloss. 85, 14, ſ tobu Kunh. 151ᵃ, z ſobu t. 148ᵇ, přěd tobu ŽKlem. 37ᵇ a j., s tobu Pass. 294 a j., přěd tobu ŽWittb. 9, 10, przieſobu t. 85, 14, mezi ſobu Hrad. 15ᵇ, ſobu DalC. 85, Modl. 51ᵃ, mezi suobú List. z r. 1386 (Výb. I, 1014), tobuv Pror. 27ᵃ, ſobuv t. 118ᵃ a j., me i ſobu Pulk. 69ᵇ a j., mluvím ſſ tobu Koř. Jan. 4, 26, za ſobu t. 1, 38 a j., mezi ſobu Přib. 21b; vedle toho: přěd tebu ŽKlem. 27ᵇ a j., s ſebu Pass. 337, ſebu DalC. 11, tebu Modl. 3ᵃ, ſſebu t., přěd tebuv Pror. 7ᵃ, já hrdám tebvv Štít. ř. 130ᵇ, nic bychom nemohli sami ſebvv t. 152ᵇ atd. Texty nejstarší až do doby ok. r. 1300 mají pravidlem tobú, sobú; ve stol. XIV vystupuje také tebú, sebú: v ŽKlem., Pass., DalC., Modl., Pror. a j. jest oboje vedle sebe, ale tebú, sebú víc a více ovládá; ve stol. XV je tebú, sebú již pravidlem, a tobú, sobú archaismem. Změna o-e stala se zde na půdě české, a stala se zajisté vlivem gen. tebe, sebe.
Stejnou analogií změnil se také dat. tobě, sobě v dial. tebě, sebě ; na př. tebě, sebě Kotsm. 10 (doudl.), já ti tebě dám t. 28; žádnému sem růže nedávala ani tebě nedám Suš. 353; slc. já tebe povim, k sebe (Listy filol. 1883, 412 a 415).
V Krist. 11ᵃ psáno zpóſebeno m. zpósobeno, doklad trvám ojedinělý a bezpochyby omyl.
3. V zájm. kto, kdo, čso, co mění se -o v -e a jest kte, kde, čse, ce; za oboje je pak odsutím samohlásky kt’, čs’ atd. Na př. v to sě nykte nechce otdati DalC. úv. I, pak-li sě kte nás kterému protivil Kat. 122, ano jeho nyktee (zdlouž. emfatické) nesáhá Krist. 95ᵇ, ktez (ve významu plur. jsú jemu živi byli NRada 1959, nikde nevědieše Hrad. 5ᵃ, t. 65ᵃ; za nicſe ŽGloss. 89, 5, nyczſſe ŽWittb. t., nyczſe ŽKlem. t., AlxV. 224; netbaj nycze nato Jid. 109, já se už nice strašidla nebojím Suš. 706; tejně nemluvil jem nycee (zdlouž. emfatické) EvZimn. 43; slc. nik (m. nikt’); zlí niczſ nejmajú na neb̌u, vy nicſ na zemi Túl. 12ᵇt. j. ničs’, nhiczs jiného DalH. 30, nerocď nyczſſ stýskati sobě Kat. 168; nycz Jid. 165 atd.; v ňemž sě sta nyecz AlxB. 2, 38 t. j. ně-c’.
4. Totéž déje se v adverbiích zájmenných s konc. -mo, -ko: kamo-kame-kam’, tako-take (také)-tak’. Na př. kamoſkoliwyek Túl. 30ᵇ, kamo sě jest děl Kat. 112; nykame PassKlem. 69ᵃ nykame sem nešel Otc. 75ᵇ; kam myslíš Jid. 133; „semo tamo“ říkají někteří za dob Blahoslavových,
![[241]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00253.jpg){kind=link}